Bio

Zdeněk Punda se narodil 8. května 1965 v Jindřichově Hradci. Jeho všestranné nadání se během dospívání tříštilo do různých oblastí.  Nakonec však převážilo volání jihočeské krajiny a cesty do divočiny České Kanady. Melancholicky pomíjivé záchvěvy hladiny chitussiovských rybníků ukotvily jeho výtvarný neklid zpočátku v poněkud zemitých krajinomalbách, do nichž s přibývajícím věkem vstupovala čím dál větší lehkost a posléze grotesknost (lovecké žánrové obrázky). Ať už cesta ke kýžené lehkosti a ironické zkratce tonula v mělčinách či vázla v hlubinách, Zdeněk Punda dokázal tyto impulsy proměnit v cennou uměleckou inspiraci.  

Jinošská léta zasvětil své celoživotní lásce, sportu. „Punda na led, bude balet,“ se jako pravidelný chorál neslo jindřichohradeckou halou, jak vzpomínají tehdejší pamětníci. Pundova neklidná duše však potřebovala rozlet, čerstvý vzduch, bezprostřední spojení se živly. Opustil tedy chladné haly a dočasně zakořenil svou nomádskou existenci v jihočeských Benátkách a několik let dobýval srdce fotbalových tribun. Snad právě atmosféra rurálních fotbalových utkání - tu líně funící po těžkých nedělních obědech, tu rozhořčeně dryáčnická - i odvážné lyžařské pokusy, vnukly umělci cit pro vyjádření groteskní zkratky lidské tělesnosti, jež patří ke stěžejním rysům jeho autorského rukopisu. I po dobu těchto antukových, škvárových a travnatých serenád se Punda neubránil volání múz. Nejdříve to byla hra na akordeon, jíž i mnoho let poté obšťastňoval své přátele, později experimentální divadelní uskupení Le Škleb, které sbíralo řadu diváckých ovací. Jejich značnou část si zasloužil právě Zdeněk Punda.  Ať už se jednalo o roli Jamese Bonda, Mefistofela, pana Myslivce či mrštného kafkovského lyžaře, uhranul vždy ženské publikum. Jak svým jedinečným šarmem, tak pěveckými a pohybovými výkony.

Ostatně divadelní motivy hry, iluze, klamu, přetvářky patří k námětům, který v Pundově tvorbě můžeme sledovat kontinuálně.  Ať už se jedná o postmoderní parafráze a citace autorů jako je Josef Lada (Lišaj líže Ježíšovy rány), Jan Zrzavý (Někdy na tebe myslím) či Martin Velíšek, nebo burleskní či cirkusové náměty (Mrtvý klaun, Provazochodkyně) jako by pokaždé poukazovaly na podivný život „za oponou“. Často vidíme postavy loutek – spoutané a ovládané muže, muže marionety (Anděl strážný), muže obtížené melancholií (Pes je věrný, fena hárá, Den začal opět idylicky) nebo drcené ženskou vitalitou (Tak na tu nemáš) či neblahým osudem (Židle, Někdy na tebe myslím). Ženské postavy často vyjadřují svrchovanou moc lhostejností a apatií, s níž rozehrávají hru svádění a proměňují diváka v lačného voyeura, jež ovšem do ženského snění, smutku a samoty nemá šanci nikdy proniknout (Tělo moje jste měli, činy moje, moji upřímnost, ale touhy moje šly do dáli..., Trosečnice, Leda s labutí, Zamilovaný dement, Šmírák). Groteskní nadsázka a hravost v případě sakrálních a biblických námětů často spěje k nové interpretaci tradičních témat (Tísňová linka; Kristus, který výše než aviatik vzlétá, ustanovil výškový rekord světa), doslovná převyprávění k překvapivým souvislostem (Pojídač svatých obrázků) a evidentní snaze oživit původní sílu kultických obrazů.

Karnevalově deformovaná tělesnost, obrazy těl, jež jako by hřezla ze svých hranic, směšují tóny tragické i komické, atributy ženského a mužského, starého a mladého, jedinečného a univerzálního, lidského a zvířecího, živého a mrtvého. I autorova vlastní tvář, jež se vrací v řadě zrcadlení, se stává jakousi maskou.

Řada mezních životních zkušeností, tragických událostí i vlastní nemoc přinesla do tvorby Zdenka Pundy nejen elegičtější nálady (Tanec smrti, Nikdy jsem neviděl dívku tak bledou), ale i komornější techniku. Rozmáchlé olejomalby, velká plátna čím dál častěji nahrazují formátově skromnější scratchboardy, epická vyprávění impresionistické črty krajiny nebo lakonická řeč věcí (Tři rejžáky).

V současnosti se Zdeněk Punda opět vrátil na statek svých praotců. Pokud nesleduje povětrnostní podmínky, nebojuje s nadměrnou přítomností rybích hlav ve svém sadu a neobohacuje jihočeskou gastronomii valéry germánských chutí svých předků (Ztráta sexuální nevinnosti), věnuje se reklamní i volné tvorbě.

 

Mgr. Blanka Činátlová, Ph.D.